El Pisko, 14.3.2009

V elektronické podobě uveřejňujeme nejaktuálnější zpravodajství z válečné oblasti Oldri Chado - exkluzivně ze zápisníku našeho válečného zpravodaje.

Je právě osm hodin večer místního času a já ležím v posteli v jedné z nemocnic v El Pisko, hlavním městě neklidné oblasti na jihu Repúblico Checco. Mám za sebou jeden z nejnáročnějších a nejdramatičtějších dnů svého života.

Jak se to vlastně celé začalo? Včera v deset hodin večer mi zazvonil telefon - k mému překvapení to byl přímo šéfredaktor místního deníku, pro který pracuji. Vychrlil na mě sekvenci několika strohých vět: "Nové boje v Oldri Chado. Někoho tam potřebujeme. Odlet za hodinu. Bereš to?" Konečně šance, uvědomuji si, konec reportáží typu nejstarší obyvatel města slaví narozeniny a panda v místní ZOO má koliku....tohle je můj vstup do světa velké žurnalistiky...

O 12 hodin později už sedím s armádním zmocněncem pro styk s médii a několika vojáky vládních sil v natřásajícím se náklaďáku, který směřuje na bojiště. Po cestě dostávám instrukce, jak se na bojišti chovat, co dělat, co je povoleno a zakázáno. Asi po půl hodině cesty dorážíme do tábora vládních sil. Odtud musíme pokračovat pěšky. Vybaven neprůstřelnou vestou a helmou si spolu se svým doprovodem razím cestu pralesem. Fotoaparátem na rychlo vypůjčeným v redakci pořizuji pár klasických ilustračních snímků vojáků.

Vojáků? Někteří z nich jsou skoro ještě děti. Při pohledu do jejich tváří člověka až zamrazí - kde se bere ten tvrdý, prázdný pohled v těch takřka dětských tvářích?

Z dálky k nám doléhají výstřely. Držím se těsně svých průvodců, jak se postupně blížíme ke střelbě, na mě začíná doléhat vážnost okamžiku. Najednou se ozve třesknutí v bezprostřední blízkosti, jeden z mých průvodců s výkřikem padá, následuje dlouhá řada výstřelů snad ze všech stran, všude zmatek, výkřiky, střelba...všechny rady jdou stranou, mám na mysli jediné-musím odtud prostě pryč...ani necítím šlehání větví do tváří, trny rozedírající mi kalhoty a ruce, řítím se pralesem, kličkuji...skáču do mělké prohlubně pod skalkou...konečně v bezpečí. Krev mi buší ve spáncích, popadám dech, postupně si uvědomuji, že jsem ztratil své průvodce.

Pomalu se uklidňuji a začíná se ve mě opět ozývat novinářská zvýdavost. Vlastně se mi podařilo zbavit se svých strážců - mohu se volně pohybovat, fotografovat co chci. Když tu najednou ze svého úkrytu spatřím několik protivládních rebelů, plížících se hustým podrostem pralesa. Zase se mi rozbuší srdce...hlavně zase nezpanikařit, je to Tvoje velká šance, říkám si. To už držím v roce foťák, horlivě mačkám spoušť. V tom se zase rozpoutá vřava všude okolo mě. Kulky mi sviští nad hlavou. Jsem jako v transu, oko přilepené na hledáčku, prst horečnatě znovu a znovu tiskne spoušť. Exkluzivní fotky, to je teď jediná věc, kterou mám v hlavě. Najednou mi levá ruka podpírající objektiv podklesne, cítím podivné teplo od ramene dolů - byl jsem postřelen, ještě si stačím uvědomit.

O několi hodin později se probouzím v místní nemocnici, sestřička mi vysvětluje, že mě přivezli vládní vojáci, byl jsem operován a musím odpočívat. Postupně si vybavuji události celého dne a hned je zapisuji, pro Vás své čtenáře.

Galerie fotografií

-VaHö-