Jak asi už všichni víte, 18.3 - 30.3 měl Mozek (vedoucí vodních skautů) připravenou akcičku pro rovery. Rovnou teď už vám řeknu, že vy co jste měli šanci jet a nejeli, jste přišli o zatraceně hodně. Už jenom ten začátek. Každý měl přijít za jednu postavu. Postavu, kterou má rád, kterou nenávidí, skutečnou, fantasy...to bylo čistě na něm. Na akci jsem měl jet já a Vše. (Domča to odpískala ještě dřív). Vše. si bohužel den předem zablokoval páteř (hlavně že pár hodin před tím říká : "Počkej, ono se ještě někomu z nás něco stane..." kdyby tak byl zticha). Nejenom, že jsem si víkend výborně užil, poznal dalších pár nových lidí, ale získal jsem třeba také novou přezdívku a inspiraci na další hry. Protože Mozek je v tomhle hodně dobrej originalista a s ním se člověk nikdy nenudí. Byl jsem na těchto akcí už aspoň dvakrát a můžu vám to potvrdit. Takže příště koukejte přijet. A teď samotnej popis celého víkendu =)
...

Setkání
Jmenuji se Ben. Ben Wade. Jsem bandita a pocházím z Mexika. Ale to pro tento příběh není důležité. Není to tak dávno, co mi přišel dopis. Dopis, kde jistý člověk říkajíc si Mozek, mě a několik dalších lidí svolává na akci. Jedná se prý o nějakou neskutečnou zábavu a ponaučení, tři dny v lese. Mám-li zájem, mám se dostavit v 17:00 v pátek do nedaleké vesnice Předotice.
Vyrazil jsem kolem třetí hodiny. Do vesnice jsem došel akorát. Když jsem se rozhlédl, uviděl jsem sešlost několika dalších lidí. Co lidí. Bytostí. Sešli se tu bytosti z různých světů, kteří také chtěli prožít nadmíru zajímavý víkend. Teple oblečený pán v ruce glóbus, ukazuje na jižní pól, dorazil mezi nás Amunzen... malá, mrštná, šedá a s ušima, královna mluvících myší přímo z Narnie... zástěra, čepice a za pasem utěrka, správný pražský hospodský... úsměv na tváři, montérky a práce všeho druhu, dorazil mezi nás i Bořek stavitel... žlutý obličej, modré dupačky a dudlík, Maggie je tu... hnědý klobouk, kolty za pasem, celý ze dřeva, šerif Woody... uříznuté ucho, štětce a barvy, Vincent vang Gogh... Jeden vysoký, druhý tlustý, třetí jakoby krátký, z pohádky zavítali i Dlouhý Široký a Bystrozraký... (organizátoři) barevné praštěné oblečení, opice na krku, pihy, Pipi dlouhá punčocha je tu taky... A poslední dvojicí jsou dva manželé bojujíc za mír (jeden z nich právě Mozek). Tak nějak jsme se přivítali, dali si čaj a popovídali si. Poté se bojovníci za mír odebrali domů a nás pozvali na hostinu, která se bude konat za hodinu. Po dopití čaje nás Pipi dlouhá punčocha vzala na výše uvedenou hostinu.

Oslava pěti smyslů
Dorazili jsme na chatu. Však už zdálky jsem slyšel pláč. Proč? Vešli jsme dovnitř a naskytl se nám nečekaný pohled. Na stole ležel muž, bojovník za mír, a nad ním se skláněla žena. Kolem něho byli položené svíčky a odkud si hrála temná hudba. Jak oheň plápolal, působil strašidelným dojmem. Snad nějaký rituál? Měl probodnutou hruď vedle ležícím nožem. Plačící žena na něj začala pokládat jídlo všeho druhu: šlehačka, jahody, sýr, salám, olivy, banán, hrozno... Hned poté co "vyzdobila stůl" se začala smát, pozvala na nás na hostinu a začali jsme hodovat.
Jakmile hostina skončila, žena nám oznámila: "Toto byla oslava všech pěti smyslů, zrak (pohled na "obložený stůl") hmat (mohli jsme si sáhnout) čich (vůně jídla) sluch (hudba v pozadí) a chuť (jídlo). Chci po vás, abyste mi také připravili oslavuje pěti smyslů, jednoho po druhém. Rozdělte se do skupin.
A tak jsme se rozdělili. Každá skupinka si připravila cosi. Každá něčím překvapila. Čich: Holky začali tím, že nám všem dali čichnout trochu mýdla a podobně. Celou svoji oslavu zakončili tak, že naházeli hromady koření do ohně. Všechno se to celkem dalo, ale jak se člověk postavil (nahoře se držela většina kouře) téměř mu to vypálilo nos. Zrak: Skupinka zraku si pro nás připravila příběh želvy a zajíce ve stínové podobě, který odehráli na zdi pomocí rukou. Hmat: Byli přineseny tři misky. Každá miska obsahovala cosi a my museli přijít na to co aniž bysme se do misky podívali. Řeknu vám, pocity všech tří byli: Fuj...fuj...fuj... Co tam bylo? Mouka s vodou, bahno, mokrý jehličí. Sluch: Skupinka postavila ze svíček slalom. My ostatní jsme ho museli projít ve dvojicích tak, že jeden měl zavázaný oči a mohl reagovat pouze na ťukání dřívek. Poslední byla chuť (moje záležitost): Každýmu jsme dali ochutnat nějakej ten kousek jídla poslepu a oni jenom hádali co to bylo. Jako finálko jsme si připravili docela solidní citron. Oslava pěti smyslů skončila.

Představování
Sedli jsme si do kruhu a každý dostal fix a samolepky. Uprostřed byla malá židlička. Každý si postupně sedl na židličku, několikrát se otočil dokola a lidé na něj nalepovali lístečky, kde bylo napsáno to první, co je v ten moment napadlo. Když jsme prošli židličkou všichni, sundali jsme ze sebe lístečky, nahlas je přečetli a jeden jsme si vybrali jako přezdívku na zbytek dní. Některé se ujali, jiné bohužel ne. Já osobně jsem měl například : "On, Franta, Nagi, Křemílek, Tajemství..." jakože Křemílek se mi skutečně líbil, vybral jsem si jeho. Ujalo se to. Mám novou přezdívku.

Poštovní kurýr
"Dělej!" řve pošťák. Přibíhá roznášeč, bere dopis a běží pryč. "Další!" řve opět pošťák a dalšímu předává dopis. Takhle rozesílá balíky, expresy, dopisy. Mezitím, co rozděluje práci nám vysvětluje: "Takhle je to tu pořád. Máme neustále naspěch. Mí roznašeči tady běhají po horách, přes lesy a údolí, do měst a vesniček. Jenže dopisy, balíky a zásilky přibývají a oni nechtějí běhat v noci, prý se bojí." A tak nečekaně, zásilky bereme za ně. V noci sme se rozdělili na čtyři poštovní skupiny. Vyhrává ta, co nasbírá největší počet bodů. Roznášet balíky, expresy a poštu. Čekají nás malý a velký okruh. Čtyřicet minut čistého běhu. Samozřejmě jsem byl bez baterky. Sice jsem měl to štěstí, že cesta byla označená svíčkama, ale zkuste si běhat s balíkem po tmě od svíčky ke svičce uprostřed lesa. Po čtyřiceti minutách, kdy už "noc skončila" jsme si po poštovní rozvášce teda skutečně šli, v domnění, že se dobře vyspíme, zdřímnout.

Permoníci
"POPLACH! VŠICHNI VSTÁVAT! POPLACH!" vzbudil jsem se. Byla tma. Tunely se otřásají. Něco se děje. Lidi řvou. Panika. "Propadne se to! Dělejte všichni ven!!!" A už jsem to viděl. Jeden z horníků stál u cesty do tunelu s červenou lucernou. Řval a pískal a ukazoval směrem do tunelu. Nade mnou se začali odlamovat kameny a tak jsem rychle vyrazil. Pobral to jedůležitější a běžel za ostatníma. Běželi jsme dlouho. Hodně dlouho. Několikrát jsme se rozdělili. Vždy jsem běžel za většinou. Najednou nic. Ticho. Nikdo nevěděl kde jsme, nikdo nevěděl kam jít ani co se s kým stalo. Ozvala se vysílačka: "Tunel za vámi je probořenej. Musíte najít druhou skupinu. Máte slabé baterie, volejte pouze jednou za čtvrt hodiny a střídavě. Až se najdete, ozvěte se třetí skupině." To bylo vše. Teď jsem si teprve uvědomil, že mi skutečně ta baterka asi bude chybět. Vydali jsme se chodbou tunelu. Šli jsme dlouho. Konečně se nám ozvala druhá skupina a oznámila nám, že jde do určité oblasti, kterou jsme všichni velice dobře znali. Když jsme se teda konečně v tunelech zorientovali, vydali jsme se za nimi. Asi po půl hodině jsme se našli. Zavolali jsme třetí skupině, která nám řekla: "Našli jsme bezpečný východ ven. Jsme mimo tunely. Jděte k bráně A5. Je to jediná cesta ale pozor. Její stav je kritický a může se kdykoliv rozpadnout. Proto pospěšte." Šli jsme k bráně A5. Každou chvíli nám volala třetí skupina aby nám oznámila, že brána je v horším a horším stavu. A my jsme tam pořád nebyli. Naše jediná šance na záchranu byla téměř ztracena. Konečně, když jsme viděli bránu před sebou, všichni jsme se se z posledních sil rozběhli proti ní. Sotva jsme prolezli zbytkama brány, vchod se za námi zasypal. Začali jsme se dusit. Ozvala se nám opět třetí skupina: "Okamžitě zapalte svíčky. Tohle prostředí obsahuje nebezpečné látky a jedině ohněm se jich můžete zbavit. Zapalte svíčky nebo se udusíte!" Ticho. Zapálili jsme svíčky. Už se téměř dalo dýchat. Po krátkém odpočinku jsme se vydali dál tím, co vypadalo jako tunel. Byl to kámen na kameni. Několikrát jsme čelili nebezpečí zhaslé svíčky. Naštěstí jsme ji zase stihli zapálit, takže se nám nic nestalo. Po půl hodině jsme obdrželi zprávu, že máme odbočit do jiného tunelu, kam se nám pokoušejí spustit zásoby. Jenže proces se nezdařil a zásoby spadly dolů. Visely na výklenku několik metrů nad zemí. Umírajíc hlady, za námi propadajíc se tunel, jsme se snažili dostat nahoru. Málem jsme ztratili jednoho člena, ale povedlo se. Najedli jsme se až za chůze. Cesta už vypadala, že by se mohla zlepšovat, jenomže otřesy půdy za námi prorazily stěnu od nedalekého rybníka. Začali jsme se topit. Na chvíli se nám podařilo dostat mimo dosah vody. Utíkali jsme chodbou. Utíkali jsme jak nejrychleji to šlo, ale voda byla pořád rychlejší. Dva z našich mužů se obětovali, vrátili kousek zpět a z napadaného kamení postavili velmi provizorní hráz. Voda zpomalila. Stihli jsme to. Dosltali jsme se mimo dosah vody. Posledním hovorem se skupinou tři jsme byli posláni doslova a do písmene mezi trosky. Však v dáli svítalo světlo naděje. Možná se dostaneme ven. Dostali. Jenomže pod námi byl sráz dobrých několik metrů. Pro některé z nás trpíce závratěmi to nebylo dobré. Třetí skupina na nás čekala dole. Připravená s lanama a mohli jsme slaňovat. Jsme venku!
Šli jsme si lehnout. Bylo kolem sedmé ráno. Myslel jsem, že se vyspím...jenomže...

Snídaně na stromě
Bylo osm hodin ráno. "Vstávat...snídaně!" Mozek na nás řve. Nechtělo se nám. Nikomu. Ale vstali jsme. Normální člověk by čekal normální snídani. Jenomže o něčem takovém, když jste s Mozkem, si můžete nechat jenom zdát. Vlastně ani to ne. Protože on vás nenechá ani vyspat. Vyšli jsme před chatku. Před námi byl pěkně vysokej strom. A na něm byly různě vysoko uvázány košíky. Na větvích tam visely košíky a boiler na čaj. A tak jsme si všichni sedli na nějakou větev a snídali několik metrů nad zemí. Zkuste se nasnídat stylem, že chleba vám musí podat přes pět lidí, marmeláda přicestuje z druhé strany a čaj vám natočí minimálně tři lidi. Musíte se přeci pořád držet aspoň jedné větve a když u toho držíte hrníček, jak si máte ještě přidržet boiler a zapnout ho? Ale byla to sranda. Ze stromu naštěstí nespadlo nic, než pár hrnečků. Po snídani jsme se vydali vstříc svému dalšímu osudu.

Pokojíček
Úkol byl jednoduchej. Parta šesti lidí měla pokoj. Jeden velkej pokoj, kde byl hroznej nepořádek (rozházeno 11 věcí). Museli jsme pokoj uklidit. Jenomže jsme byli slepý a nesměli jsme používat hlasivky. Uprostřed pokoje byl jeden jedinej koš. Do něj jsme museli věci naházet a až tam budou všechny, jeden z nás (předem určen) musí říct: "Hotovo". Nikdo víc nesmí mluvit a vydávat pusou jiné zvuky. A tak jsme do sebe po pokoji neustále vráželi, tleskali na sebe, kopali se. Sesbírali jsme bohužel jenom deset věcí. Já osobně jsem vůbec netušil, kde jsem celou dobu byl.

Útěk z vězení
Tuhle hru zná každý. Mezi stromy byl natažen provaz ve výšce jednoho a půl metru. Ten jsme museli všichni přelézt s tím, že jsme se ho nemohli dotknout. A tak jsme je tam jednoho po druhém přehazovali. K dispozici jsme měli pouze sebe a jeden tlustej relativně dlouhej klacek. Poslední holt musel běžet po tom klacku. Když jsem tam skákal, málem jsem je všechny přizabil. Náš reknordní čas byl něco kolem 1:20 min.

Kolodějův prst
Jediný způsob jak zastavit obra Koloděje je nasadit mu prsten (guma od auta) na prst (necelý tři metry vysoká tyč) Je v tom ale háček. Po dobu, co mu prsten nasazujeme se nesmí dotknout ruky. A tak stavíme pyramidu o třech lidech a vymýšlíme všelijaký vzorce, který by nám pomohly. Odcházím se zničenýma zádama.

Hopík a roura
Každý tým dostal kousek roury. Úkol byl jednoduchej (aspoň na vysvětlení). Hopík musíme dostat na druhou stranu dřív, než druhý tým. Jak? Můžeme ho posouvat pouze v rouře a to pouze směrem dopředu a nesmí se zastavit. Jakmile je hopík v mojí rouře, nesmím se pohnout. Takže se poslal hopík zezadu a hned jak minul rouru toho posledního, ten jako blázen běžel dopředu, aby hopík chytil a hopík mohl pokračovat. Takhle jsme přebíhali jak šašci, ale byl to skutečně zážitek na úrovni. Následuje chvilička na oběd a odpoledne pokračujem.

Svěřit tajemství
Mozek přišel po obědě na chatku s toaleťákem se slovy: "Papír došel, trhněte si každej poslední kousek, kolik si myslíte, že budete potřebovat." A tak si každej utrhnul. Jakmile měli všichni následovala další, nyní už však podivnější věta: "Teď ho natrhejte na ty čtverečky." Poté co jsme to udělali ještě dodal: "A za každý čtvreček co máte nám zdělíte o sobě něco, co o vás ještě nevíme." Je to zrada, ale je to krásnej a jednoduchej způsob jak poznat lidi kolem sebe. A tak jsem poznal i ty, co jsem neznal a hodně jsme se sblížili.

Pointilismus
"Co to kreslíte?" ptá se novinář nového malíře. "Kreslím krajinu. Nevidíš?" "Ne, vidím jen hromadu teček." "Však. To je nový styl. Pointilismus." Novináři se to nelíbí a odchází za námi: "Ten malíř vůbec neumí malovat. O tom nemůžu udělat reportáž." A tak, rozděleni do tří týmů, každý dostáváme vlastní obraz, který budeme kreslit. Skupinově a pointilismem. Jenomže nastal problém. Někdo nám ukradl štětce. A tak novinář řekl, že zkusíme ještě úplně novou taktiku, budeme kreslit vlastním tělem. A pro začátek pravým ukazováčkem. Po chvíli se pravý ukazováček změnil na ukazováček levý...ten se změnil na malíček...následoval kloub...poté jsme kreslili loktem, dlaní, zápěstím, nosem, bradou, uchem, tváří, kolenem, patou, palcem u nohy...a tak dál. Vytvořili jsme dokonalé dílo. Problém akorát byl, že bylo víc barvy na nás, než na papíře. Nakonec jsme tedy skutečně museli všichni skončit v tom ledovém potoce. Ano...i umění malíře něco stojí...nejenom čas. Ale zase jsme ušetřili na štětcích.

Oko za oko, zub za zub
Na ulici se potkali dva staří kámoši. Nejprve se pozdravili, poté se začali hecovat a nakonec se začali prát. Co z toho plyne? Jak ty mě, tak já tobě. A přesně v tom spočívala tahle přestřelka. Dva týmy se hecujou do těch nejšílenějších věcí. Každý tým si vždy vybral z jedné kategorie (bylo jich pět) jeden úkol (v každé kategorii pět) v kterém si myslel, že je lepší než ten druhý tým. Úkol musely splnit oba týmy, ale jenom jeden mohl zvítězit. Vítěz získává předem daný počet bodů. A tak jsme se začali hecovat. Jenom tak pro zajímavost, byly tam například tyto úkoly: Prolézt skrz papír A4; trakař skrz překážkovou dráhu; dva lidi se chytí, zbytek týmu je musí odnést na určené místo, pozor, musí je odnést najednou!; skákání žabáků a přenášení vody; velkouzel, všichni se chytí obrovského lana, nesmí se pustit a musí uvázat uzel; předávání tenisáku třikrát dokola pod bradou bez pádu; přenos vody v puse a naplnění půlitru...a jiné. Vyhráli jsme asi o 50 bodů (což nebylo zrovna moc).

Princ Parid
Bylo ticho. Do třídy přišla učitelka (Mozek s parukou a šíleně vysokym hláskem) a začala nás vyučovat Řecko, řecké bohy a příhodu se zlatým jablkem a Paridem. "To bylo takhle. Parid měl zlaté jablko. O něj se ucházely tři bohyně. Bohyně Afrodita, bohyně Héra a bohyně Athéna. Každá z nich to hrála na to, co mu mohla poskytnout a co mu mohla nabídnout. (zazvonilo) A za domácí úkol mi do příště zjistíte, která bohyně zvítězila." Nehodlali jsme se nic učit a tak jsme se sami přesunuli do doby, kdy se tohle všechno odehrálo. Zvolili jsme si tři bohyně a jednoho Parida. Každá bohyně si vybrala tři rádce a mohli jsme začít. Každá bohyně si pro něj připravila co mohla. Afrodita, krásná bohyně lásky, se ho snažila se svým týmem žen dostat na mužskou slabost. Athéna se ho snažila dostat na moudrost a vědění a Héra mu nabízela všechno. Jakožto Diova žena měla vše a to vše nabízela právě Paridovi. Parid, jakožto chlap, podlehl Afroditě a vybral si ji. (Byli zde krásné kostýmy, jak bohyně tak Parid a vše působilo krásnou Řeckou atmosférou)

Rituál štěstí
Slunce zapadlo a nastal večer. Každý jsme dostali svíčku a vydali jsme se na louku k nedalekému rybníku. Tam jsme dostali voskové kolečko a hřebík a bylo nám řečeno: "Sedněte si někam sami. Půl hodiny se zamyslete. Kolečko rozlomte na dvě poloviny a na každou nakreslete nebo napište věc, která pro vás znamená štěstí. Například láska, zdraví apod..." Po půl hodině jsme se slezli zpět dohromady. Došli jsme na nové místo. Všude byla tma. V pozadí hrála temná, místy rychlá hudba. Nebylo vidět nic, než cestičku vydlážděnou ze svíček. Nebylo slyšet nic než prapodivnou hudbu. Na konci cesty byl magický kruh a v něm ohniště. Odtamtud však vedla druhá cesta ke kouzelnému stromu. "Musíte vejít do kruhu. Čarodějnice vás však nesmí vidět v pohybu. Ani koukem oka. V takovém případě ztratíte svou svíčku života. Tuto svíčku můžete získat zpět pouze tak, že někdo z vašich přátel vám ji vezme a dojde ji sem na začátek zapálit. Pak vám ji vratí. Bez svíčky se nesmíte pohnout. Extistují však dvě místa, kde vás čarodějnice může vidět v pohybu. Tohle, kde teď stojíme a magický kruh na konci první cesty. Nesmíte říct ani slovo, nesmí vás vidět v pohybu. Na konci druhé cesty je klíč. Ten vás vysvobodí." Vyrazili jsme. Skutečně se sem tam mihla čarodějnice. Neviděl jsem ji pořádně, ale věděl jsem, že ona vidí mě. Na tu hudbu tancovala. Tancovala a kontrolovala si nás. V žilách tuhla krev. Ruce se klepaly zimou. Postupovali jsme dál. Pomalu ale jistě. Několik lidí zhaslo. Několik lidí jim pomohlo. Dostal jsem se do magického kruhu. Byl tam dopis. Přečetl jsem ho. "Život není o ničem jiném než rozhodnutí. Člověk se v životě musí rozhodnout. Nyní jednu ze svých polovin štěstí spal. Jednu musíš obětovat. Jednu, bez které jsi ochoten se obejít." Vyzkoušejte si to. Rozhodnout se není žádná sranda. Poté, co jsem se rozhodl a jednu polovinu vhodil dovnitř, jsem vyrazil dál. Byla zima, byla tma a čarodějnice byla všude, přesto však nebyla pořádně vidět. Často mě vábila pohledem, nesměl jsem však ani mrknout. Dostal jsem se ke stromu. Chyběli mi dva kroky od toho, abych se osvobodil a ukončil tak toto trápení. Co to však nevidím. Vedle mě stojí člověk. V ruce zhasnutá svíčka. Nastává rozhodnutí. Pomůžu mu, vrátím se pro jeho oheň života a budu tak riskovat svůj vlastní s tím, že ztratím hodinu času? Mrznout tam venku a ohrožován? Nebo půjdu dál, udělám dva kroky a vyhraju? Vyber si... (neřeknu vám, co jsem udělal...zkuste si vybrat sami)
Poté, co hra skončila jsme se odebrali ke spánku...byla jedna hodina ráno.

Slepičí úlet
Vzbudil jsem se. Bylo asi necelých osm hodin. Hrála hudba. Hrála nahlas. Velikonoční, praštěná, veselá a rychlá hudba. Najednou se dveře rozrazí a dovnitř vběhne obří slepice (Mozek). Začne pobíhat po chatě, strkat do nás, klovat nás a tahat nás ven. Každou chvíli slyším: "Ko-Ko-Ko-Ko-Dák!". Po několika minutách nás slepice vykopala ven. Ko-Ko-Ko-Ko-Dák. Pobíhala před chatou a dostali jsme šílenou slepičí rozcvičku. Ko-Ko-Ko-Ko-Dák. Poté jsme si se slepicí zatancovali a ona utekla. Ko-Ko-Ko-Ko-Dák. Zážitek na celej den, to vám říkám.

Ptačí chřipka
"Doktore...doktore...našli jsme je." "Výborně," říka doktor. "Tady máme dvě skupiny lidí (ukázal na nás) oni nám rádi pomůžou. Je to naše jediná šance." O co jde? Je ptačí chřipka. Přežili už pouze jenom dva ptáci. Ještě vajíčka. Sameček a samička. Musíme je dostat do jejich hnízda, než se stane něco špatně. A tak jsme si nasadili rukavice, roušku, vyrobili ochranej obal a dali se rychle do práce. Každá skupina měla na starost jedno vejce. I přesto, že to byla spolupráce, navzájem jsme se snažili předběhnout. První disciplína cesty bylo flusání vody. Hned na to jsme se museli pohybovat jeden po jednom jako nějaká přebíhací píďalka (těžko vysvětlitelné). Ke konci jsme dostali obří dřevěné lyže. Jet na lyžích v šesti lidech, do kopce...to není žádná sranda...to vám teda řeknu. A úplně na konci jsme se dostali k rybníku. Co teď? Doktor říká: "Rychle. Hnízdo je na druhém konci rybníka (podávajíce nám kruh). Rychle!" No to snad nemyslí vážně. Myslel. Nakonec se našel jeden dobrovolník, který jako o závod plaval v ledové vodě. Zachránit se nám povedlo obě vajíčka.

Shrnutí
Na konci toho všeho jsme si sedli a řekli jsme si, co se nám líbilo, co ne, co bysme nechali a co naopak změnili. Pak si každý vzal jednu obálku, napsal na ní svoje jméno a pověsil na strom. Teď jste komukoliv mohli napsat co jste chtěli. Je to anonymní, takže výbornej způsob jak někomu říct, co si o něm doopravdy myslíte a naopak jak zjistit, co si lidé myslí o vás. Po úklidu jsme všichni spokojeně odešli domů.

Nejlepší věta celýho víkendu:
(v autě s Mozkem sedíme asi osm lidí, nemůžeme se tam hnout) Mozek: Někdo máte špatně zavřený dveře... možná vypadnete". (startuje auto) Kanec: "Kdo má špatně zavřený dveře?". Mozek: "Myslim že ty". (auto se rozjelo) celou cestu jsem byl jako klíště natlačenej na tu holku vedle mě... Ano...bylo to kvůli těm dveřím ;-)