Jsou právě 4:00 ráno a celým táborem se ozývá atypicky hlasité křičení budíčku. Ještě v polospánku vylézáme všichni do ranního šera, kde nám je přikázáno se seřadit do řady podle velikosti. Když je někdo postaven špatně, musí si udělat 10 kliků. Jsou nám řečena pravidla tohoto dne. Žádné odmlouvání, poslouchání ‚šéfíků‘ a oslovování je pane nebo madam.

Připadá vám to na skautský tábor moc drsné? Ale nebojte se. ,,Hell Days‘‘ neboli Pekelné dny jsou jen součást naší celotáborové a celoroční hry, navíc naprosto dobrovolné. Po včerejším večeru, kdy jsme byli v Pekle na kus řeči s Vincentem de Pineto, nám byl udělený, od samotného Lucifera, pekelný den už jen za to, že jsme se od Vincenta dozvěděli, kde máme hledat další kámen- kámen chaosu. A jak takolvý den vlastně probíhal?

Po tom, co nás zbudili takhle brzy ráno a donutili nás se seřadit, nám bylo přikázáno si sbalit krosnu na tři dny. Za 15 minut se vyráželo. Zhruba po hodině chození po lesích a kopcích jsme přišli zpět do tábora, kde nám byl dovoleno ještě chvíli spát. Za hodinu nás opět budili. Na nástupu jsme se dozvěděli náš dopolední program. Naším úkolem bylo napumpovat 4 25 litrové kanistry a 2 15ti litrové. Obvykle je pumpujeme do kuchyně, ale dnes v celkém chladném deštivém počasí, jsme měli ještě jeden úkol. Zalít námi provizorně udělané voleyballové hřiště.

Potom nám šéfíci ukázali gong. Visel na stromě tak, aby na něj bylo možno bouchat. Ten kdo by to všechno chtěl vzdát si může bouchnout do gongu a jít třeba spát. Zvláštní, jak naše vedoucí bavilo nás pořád lákat si jít bouchnout a vyprávěli nám, jak budem v klídečku. I když to pořád zkoušeli, všichni jsme zůstali spolu a nedali se zlákat i když někdy to bylo opravdu těžké.

Samozřejmě nechyběla ani rozcvička. Součástí byla například štafeta s činkama. Vyžadovali jsme trochu odpočinku, tak se nad námi slitovali a všech nás deset zahnali do jednoho stanu. Celé ráno jsme něco dělali, takže bylo jasné, že jsme vyhládlí. Proto nám vedoucí dali do stanu jednu tatranku- ovšem s jednou podmínkou- smí ji sníst jen jeden z nás. To my odmítli se slovy:,,Pane, ne, pane….buď všichni, pane, nebo nikdo, pane.‘‘ Svižník dokonce tatranku vyhodil ze stanu, čímž si vysloužil 10 kliků. Nakonec nám byla povolena snídaně. 2 suché rohlíky.

Po snídani bylo naším dalším úkolem rozdělat oheň a udžet ho 10 minut. Díky mokrému dřevu to nebylo zrovna jednoduché. Nakonec se ale všechno podařilo a my přešli k dalšímu bodu programu - uzly. Opět do nás hučeli, abychom si šli bouchnout do gongu. Začínalo se ambulantním. Pokud někdo nějáký uzel neuměl, museli ho ti ostatní doučit a jelo se opět od ambulantního (bylo jich 7 - ambulantní, lodní vázací, lodní nahazovací, dračí, zkracovačka, rybářská spojka a škoťák). Ještě jsme nebyli s uzlama hotoví, ale přesto nás poslali šéfíci na oběd. Měli jsme lunchmeat s chlebem. Kečup zakázaný.

Po obědě nám dokonce byl povolen polední klid každému ve svém vlastním stanu. Řekla bych, že se všichni odebrali na kutě. Zhruba po hodině a půl nás probudili příjemným hlasem a zvonečkem.(Někteří už mírně mimo –jako např. já- jen vykoukli ze spacáku a na budíček rozespale odpověděli:,,Pane, ano, pane.‘‘) Po seřazení před stanama, podle délky jazyka, byla rozcvička. Po ní jsme se odebrali dodělat uzly.

Po úspěšném dokončení spolu s pokračující fyzičkou díky dřepování a klikování, jsme si šli vyrobit našeho kamaráda - pana Bendu. Jednalo se o prkno, na které jsme přibili kůly, abychom jej mohli nést. Na prkno se ještě připevnily dva 15ti litrové kanistry s vodou a šlo se na procházku. Při první přestávce, když jsme se chtěli napít, nám bylo oznámeno, že v jednom z kanistrů je projímadlo. To nás odradilo od pití. Ovšem jeden z nás (Míša S.) se odvážil a stal se pokusným králíkem. (A jak to dopadlo, to ví jenom latrýny.)

Pana Bendu už procházka přestala bavit, a tak jsme se vrátili zpět, kde nás opět zahnali do stanu a zase nutili si bouchnout do toho špinavého gongu. Nikdo neodstoupil a tak nám všem do stanu přinesli naprosto luxusní svačinu. Bylo nás deset. Na tácu přinesli 5 rohlíků, 5 sýrů a pět pomerančů. Rozdělili jsme se do dvojic a dali jsme se do jídla. Přibyl nám ještě jeden pomeranč. Z něj si každý vzal jeden měsíček.

Po svačině jsme šli rozšířit žumpu. Střídali jsme se a až zas tak dlouho to netrvalo. Byla nám nabídnuta možnost gongu a byl tu poslední úkol. Stát na lavičce. Mohli jsme pít, ale ne jíst a každou hoďku jsme mohli na záchod. Já jsem skončila po 4 hodinách a Verča N. vydržela nejdéle. 13 a třičtvrtě hodiny. (Tak tohle vážně nechápu.)

Tahle hra nás neuvěřitelně zcelila. I když se možná někomu zdálo chování moc drsné, nebylo to tak hrozné a navíc všechno bylo dobrovolné. Já jsem ráno také nebyla zrovna nadšená, ale když jsem pochopila pravý smysl téhle hry, tak jsem na ni s radostí přistoupila. Nikdy za celých 10 let jsem nezažila, že by jsme byli takovýhle kolektiv. Nejlepší byly chvíle ve stanu. 10 lidí v jednom stanu a supr nálada. Někdo pomalu usínal, odpočíval nebo jsme se občas zasmáli nějákému tomu vtipu. I to, že jsme se uměli podělit např. o to jídlo. Pokud potřebujete zcelit kolektiv, je tahle hra více než výborná. Chce to hlavně odvahu do toho jít, jelikož to nemusí zvládnout každý i co se týče vedoucích, kteří musejí dbát na to, aby se někomu něco nestalo. Každopádně u nás se povedlo a všichni jsme zůstali až do konce společně...