Povídka, kterou jsem napsal asi před pů rokem, nedávno byla otištěna v novinách.

Měsíc. To jediné, co se tyčilo vysoko na tmavém, černém nebi. Svítí jako poslední naděje, kterou se chystá zahalit temný mrak. Až se tak stane, louku, les i chalupu přikryje stín, tma a naděje bude ztracena. Poslední světlo, poslední strážce tam nahoře stojí a mlčky přihlíží. U země je mlha. Studená a zrádná, prostupuje mezi stromy v hustém lese. Všude je ticho. I noční zvěř si dává pozor, aby na sebe neupoutala příliš mnoho pozornosti. V lese je klid, na louce je klid, v chalupě je klid. Ticho.
Na stole ležel nůž. Vedle něj byl položen papír. Starý, téměř rozpadlý, přesto na něm bylo cosi napsáno. Nebylo vidět co, jelikož v místnosti byla tma. Vedle stála svíčka. Zřejmě už ji předtím někdo používal. Byla z poloviny vypálená, sotva držela. Teď jenom tiše seděla a čekala, až ji opět někdo zapálí, zprovodí ze světa. Poslední věc, co ležela na stole, dávala tušit né příliš bohatého člověka. Staré kapesní hodinky s rozbitým předním sklíčkem. Div, že ještě tikaly. Na židli za stolkem byly přehozeny potrhané kalhoty a triko. První známka, že tu ještě někdo bydlí. Prázdné kapsy, špinavé, potrhané hadry se ani nepohnuly. Polorozbité boty a pár fuseklý se válely na zemi. Sem tam proběhla myš. Na rozvrzaných prknech se válely drobky starého chleba. Koště v koutě bylo pokryto pavučinou. Zřejmě se majitel neobtěžoval zametat, spíš jakkoliv uklízet. V místnosti bylo ještě pár skříní. Sloužily jako šatníky, teď však byly prázdné. Na polici se válelo pět posledních knih. Vytahané listy dávaly tušit čtenářův absolutní nezájem.
Tak to přišlo. Bál se toho. Věděl už několik let, že se to stane, ale nikdy si neuvědomoval, jak moc se toho děsí. Vstal z postele a vešel do světnice. Ze židle sebral kalhoty a triko a oblékl se. Sebral ze země pár ponožek a obul se. Sedl si na židli a tiše čekal. Snažil se neklepat. Světnici jemně osvětlovala měsíční záře. Vteřina co vteřinu se ztrácela. Nebude trvat dlouho a měsíc bude schován. Na hodinkách byla téměř půlnoc. A jak se vteřina po vteřině přibližovala ručička k dvanáctce, aby odbyla půlnoc, mladík se vteřinu co vteřinu víc potil. Zbývalo jen několik vteřin. Bylo ticho. Úplné ticho. Jediné co bylo slyšet bylo tikání vteřinové ručičky. Bum! Rány jako z děla se zarývaly do mysli. Bum! Podlaha duněla, skříně nadskakovaly. Bum! Oči zalité potem, plné strachu. Bum! Jak když osud čeká za dveřmi, ťuká a ťuká na oběť. Bum! A nic. Vteřinovka se zastavila. Měsíc zmizel za mrakem. Bylo opět ticho. Byla úplná tma. Byla přesně půlnoc. Ticho a klid byly až děsivě dlouhé, přesto se vteřinovka ani nepohla. Ani o jeden jediný maličký pohyb zpásy, který by mladíka zbavil této kletby, tohoto úpisu. A najednou, z ničeho nic to ticho prolomilo ostré zavrzání dveří. Ty se s jekotem otevřeli a opět zavřely. Postava nebyla vidět, nebyla slyšet, ale mladík věděl, že tu je. Přišla až ke stolu. Sedla si. Nebyla tam židle, ale ona si přesto sedla. Cítil její pomalý dech, upřený pohled, který na něj upírala, vážný výraz, pod kterým skrývala radost. „Si připraven?“ zaptala se. Mladík ztuhl, pokud to vůbec šlo, ještě víc. Mráz mu přeběhl po zádech, naskočila mu husí kůže a ruce se rozklepaly strachy. Dýchal rychle a zhluboka. Na lidské poměry až příliš rychle. Snažil se něco říct, ale nemohl. Nedokázal promluvit. Nebyl smířen s tím, co mělo nevyhnutelně přijít. Jako by to tušila řekla: „Klid, víš to už pět let. Měl by si se s tím vyrovnat.“ V jejím hlasu byl slyšet výsměch. Až pohrdavost. Jenže jak se má uklidnit, když si teď hrála s tím nožem? Stříbrná ocel rozřazávala vzduch jak jím otáčela v ruce. Položila jej zpět na stůl. Dlouhé ostré nehty zanechaly škrábance. „Zapal svíčku, ať si tě prohlédnu.“ Nechtělo se mu. Zhluboka se nadechl, vydechl a zapálil svíčku. Povedlo se mu to až na třetí pokus. Nikomu to nevadilo. Teď, když čas stál, nebylo kam spěchat. Místnost osvětlil příjemný, teplý plamínek. Byl malý, téměř mrtvý, ale stačil. „Vyrostl jsi.“ Prohlížela si ho. Znovu se nadechl, znovu vydechl. Vzal do ruky tu smlouvu, co ležela na stole a znovu si ji přečetl. Tenkrát mu nevadila. Byl s ní spokojen. Dnes už mu však překážel ten krvavý podpis. Smrtelný kontrast na hnědém papíře. Pomačkaný, špinavý, natržený, ale pořád platný. Položil smlouvu zpět na stůl a poprvé vykoktal: „P-p-pros… prosím, nešlo b-by…“ Přerušila ho: „Ne, nešlo.“ Bylo chvíli ticho. Naklonila se přes stůl, aby k němu byla blíž a klidným, až téměř nezúčastněným tónem spustila: „Potkali jsme se před pěti lety. Před pěti lety, když jsi ležel na pokraji smrti. Ležel jsi tam, plakal a prosil. Služba za službu. Tys ode mě dostal dalších pět let, Chtěl si je, máš je. Já teď dostanu tovjí duši. Byl si varován…“ Bylo opět ticho. Vosk odkapával na stůl, jak už zbývaly jen poslední kousky svíčky. Brzy zhasne a bude znovu tma. Nádech, výdech. „Vzmuž se,“ říkal si pro sebe. „Snad jen vzít tu dýku, snad jen přeskočit ten stůl a zabít ji. Smoula by zmizela a já bych byl volný.“ Sebral důku. Chvíli si s ní hrál. Zvedl se. Židle pod ním zaskřípala. Sevřel dýku mezi prsty. Nadechl, vydechl. Uklidnil se. To teď potřeboval. „Co se mnou uděláš?“ „Co budu chtít, seš teď můj.“ „Osvobodí mě to někdy?“ „Ne“ „Budu trpět?“ „Hodně.“ „Dobrá.“ Svíčka dohořela. Zhasla. Místnost se naplnila tmou. Mladík vrazil dýku do smlouvy. Ještě naposled se na něj podívala: „Stálo ti těch dalších pět let za to?“ „Ne.“
V místnosti byla tma. Nikde nikdo, jenom sem tam přeběhla myš. Nic se nedělo. Jediné, co tu kdysi dávalo tušit život, byla dýke ve stole a vyhořelá svíčka. Měsíc opět vyšel. Osvětlil louku i les. Teď byly vidět i kapesní hodinky na stole. Div, že ještě tikaly. Bylo pět minut po půlnoci…